Uniformy, polní znaky

Známky odlišení a sounáležitosti

Uniformy, polní znaky a vojenská hudba slouží k prezentaci armád a zároveň hrají důležitou funkční roli. Mají zapůsobit a vytvářet identitu, jsou znamením pro přátele i nepřátele a nepostradatelným kouskem v každodenním životě vojáků. Tím formují obraz armády jak navenek, tak i uvnitř.

Tato sekce shromažďuje a uchovává předměty, které lze v nejširším smyslu zařadit do vojenského oblečení a osobní výstroje, dále polní znaky a hudební nástroje a jejich příslušenství.

S přibližně 85 000 předměty disponuje sbírka působivým výběrem: od zbroje služebníků ze 17. století přes uniformy z 19. století až po nášivky německé armády z misí v zahraničí.

Uniformy ve výstavách

Uniformy jsou přítomny jak v chronologických okruzích, tak v tematických okruzích. Slouží jako „průvodce“ jednotlivými epochami – od pozdního středověku až po současnost – a připomínají vzájemné ovlivňování civilní módy a ducha dané doby.

Uniformy – rovnost a rozdíl zároveň

Uniformy symbolizují sounáležitost, vojenské uniformy sounáležitost vojáků s armádou, jednotkou, hodností. Nejsou ale jen znakem rovnosti, nýbrž každého zařazují do hierarchie. V důsledku válečných událostí se jejich reprezentativní význam v průběhu času stále více vytrácel a nahrazovala jej jejich funkce jako pracovního oděvu.

Součástí sbírky jsou pokrývky hlavy, svrchní oděvy, obuv a četné detaily, jako jsou límce nebo hodnostní označení. Muzeum vojenské historie sbírá především uniformy německých, ale i zahraničních ozbrojených sil.

Polní znaky – viditelné znaky identity

V přísném smyslu slova se za polní znaky považují vlajky a standarty, které nosí pěší a jízdní jednotky. Obvykle se skládají z tyče, vyšívané nebo malované látky, špičky a ozdobných stužek. Do této kategorie patří také zvonky vojenských hudebních kapel.

Polní znaky jsou symboly a již v antice byly viditelnými emblémy a shromaždišti. Sloužily k identifikaci, orientaci a ztělesňovaly čest jejich jednotky. Jejich ztráta byla proto vždy považována za obrovskou potupu.

Brnění – ochrana na bojišti

Tato sbírka zahrnuje vojenské ochranné brnění od středověku po současnost. Kromě klasického celokovového brnění, které chránilo svého nositele od hlavy až k patě, a kurasů těžké kavalerie z 19. století, které jako jeho „zbytky“ sestávaly pouze z hrudních a částečně i zadních pancířů, jsou zde také „brnění“ z 20. století. 
V první světové válce vedla nutnost chránit se před projektily a střepinami k vývoji ocelových přileb a neprůstřelných vest, a i dnes se v armádě používá ochrana těla. Nicméně z lehčích materiálů, jako je kevlar.

Výstroj – břemeno vojáků

Voják nese vše, co potřebuje: zbraně a munici, ale také batoh, tašky, obvazový materiál, nádobí a polní láhve. Díky tomu by měl být do určité míry nezávislý na zásobování.

Toto „harampádí“ – jak se mu říká v bavorských praporech německé armády – bylo vždy nezbytností, ale zároveň i břemenem, a proto byli již římští legionáři kvůli němu nazýváni „muli Mariusovi“. Dnes sice technický pokrok změnil mise a výzbroj vojáků, ale stejně jako jejich antičtí předchůdci s sebou stále nosí nejrůznější věci.

Vojenská hudba – zvuk a signál

Od starověku byla hudba nedílnou součástí armády. Signalisté, kteří byli vždy plnohodnotnými vojáky, předávali pomocí trubek, bubnů a píšťal příkazy slyšitelné na velkou vzdálenost. Jejich nástroje byly vyhledávanou válečnou kořistí. Pravděpodobně však ne kvůli peněžní hodnotě, ale kvůli tomu, co symbolizují.

Zároveň byla vojenská hudba vždy více než jen signalizací. Orchestry složené z civilních instrumentalistů a jejich „militarizovaní“ nástupci, hudební sbory, doprovázely svými tóny vojáky na pochodu i v boji a formovaly společenský život na plesech pluků a koncertních vystoupeních. Mnoho tehdy nových nástrojů, jako například ventilová trubka a saxofon, se tak stalo populárními.